Večírek v domě odchodů
(časopis Týden, 2/2001 - zveřejněno se souhlasem redakce)

O poslední noci v roce šlehaly na nebi ohňostroje, tisícihlavé davy vítaly nové tisíciletí v ulicích. Lidé se polévali sektem, bratrsky se líbali a křičeli: Nový rok je tady! Jeho příchod vítali i na místě, na něž zdravý člověk při silvestrovském veselí sotva pomyslí: na místě slávy poslední, v hospicu.

Mezi slovy, která si lidé navzájem vyměňují, když si přejí k Novému roku, nechybí neštěstí, úspěchy, radost ani zdraví. V hospicu v Praze-Bohnicích tráví své chvíle 25 zejména onkologických pacientů, nad jejichž vyléčením již lékařská věda zlomila hůl. Tady zůstávají jen u toho posledního přání. Tak hlavně hodně zdravíčka, přejí si navzájem poslední den v roce ti fyzicky zdatnější, kteří se sešli na malém komorním večírku. Lékařské týmy se v jejich případech rozhodly, že již nemá smyslu pokračovat v náročné tzv. kurativní léčbě se spoustou vedlejších účinků, které dočasně zhoršují kvalitu života nemocného. Raději daly přednost tzv. paliativní léčbě. Ta se hlavně soustřeďuje na léčbu bolesti a řešení psychologických, sociálních a duchovních problémů nemocných. Člověk ve stavu nevyléčitelné nemoci, která se blíží k závěru, má dvě možnosti. Buď zůstává v nemocnici, kde je s ním zacházeno jako s pacientem, a nebo - pokud péči o nemocného nezvládá rodina - může přijít do hospicu, kde může dožít v důstojných podmínkách a kde mu zaručí individuální přístup, uvádí ředitel bohnického hospicu Josef Heller (někdejší náměstek ministra zdravotnictví Jana Stráského).

Atrium s jednohubkami
Budova hospicu u kostelíčku ve starých Bohnicích by klidně mohla být považována za sídlo nějaké renomované firmy. Lampou decentně osvětlená recepce, dokonalá skladba barev, malé atrium s chromovaným zábradlím, ratanovými křesílky a palmami, decentní vánoční výzdoba.
Právě tady v brzkém odpoledni začíná silvestrovský večírek. Ošetřovatelé donesli televizi (každý klient má jinak svou vlastní na pokoji), staniční sestra připravila z ovoce bouli, do které přidala i lahev bílého vína. Paní V. a paní H. pokuřují.
Já bych se ještě dokázala rozšoupnout, říká paní V. To já už ne, nesouhlasí paní H. Jo zamlada, to jsme tancovali, muzika hrála, to člověk ještě chodil. Ale když půl roku ležíte? mávne rukou paní V. Po operaci gamma nožem se její stav sice přechodně zlepšil a začala chodit, ale nyní je opět upoutána na vozík a lůžko.
Paní K., která zde tráví silvestra se svým těžce nemocným mužem, udělala pro všechny příchozí jednohubky. Pečovala o manžela doma, ale ukázalo se to být nad její síly, a tak uvítali nabídku hospicu. Vždyť samotné slovo hospic v původním významu znamená místo nabízející odpočinek a osvěžení těm, kdo jsou na cestě .

Silvestr je hezký
Z pětadvaceti klientů hospicu se jich na večírku vystřídalo osm. Ostatní odpočívali v klidu svého pokoje. Jednohubky, řvoucí televize - někomu by to připadalo málo, špatná zábava, nuda. Paní magistra P. je jiného názoru. Silvestr mi připadá hezký, říká pak 39letá křehounká žena, když kolem osmnácté hodiny odpočívá na lůžku a popisuje, proč byl dnešek dobrým dnem.
Sesypala jsem se po poslední chemoterapii, mám nemocná játra, celá jsem zežloutla. Často jen sedím na pokoji, bývám hodně unavená, říká. Tento den se však vzmužila a vydala se dopoledne do sousedního kostela na Mši svatou. Následoval dobrý oběd - svíčková. Odpoledne se sešla s ostatními v atriu. Jsem tady přes měsíc, ale takhle jsme se setkali vlastně poprvé. Teď si zase musím odpočinout. O půlnoci chci zavolat sestře a tátovi.
Zkoušela být i doma, ale sestra má vlastní rodinu a otec je starý a nemůže se o ni plně postarat. Necítím se hůř proto, že nejsem doma. Uvidím, co bude dál, dodává. Uvědomuje si, že její léčba skončila, a svůj další osud vidí v rukou Božích.

Nenechají mě trpět
Osmdesátiletá paní doktorka H. je na silvestra v hospicu právě dva dny. Na večírek se nedostavila, není ještě obeznámena s poměry. Jakkoli to může vyznít ironicky - užívá si pocitu jistoty a bezpečí, který jí hospic skýtá.
O existenci tohoto zařízení jsem se dozvěděla již dříve v rozhlase. Říkala jsem si, že této nabídky využiji, až budu v těžkém stavu. Ta situace nyní nastala, říká paní doktorka pevným hlasem. Manžela již pochovala před 13 lety, žije sama a příznaky dušení a bolestí skeletu, jimiž se projevuje její postupující nemoc, ji pořádně vyděsily.
Nejsem v panice z toho, že budu končit, poznamenává, zažívala jsem úzkost, že budu v těžkém stavu sama doma. Nechtěla bych trpět. A to mě tady nenechají.
Ředitel Heller na téma tišení bolesti později dodává, že hladinu užívání opiátů a silnějších analgetik stanovuje lékař. Ale i když si pacient pro velké bolesti zazvoní o dávku nad rámec stanoveného intervalu, je mu vyhověno. Pacient by u nás skutečně neměl trpět bolestí, ubezpečuje Heller.

Dobrovolníci na palubě
Silvestrovský večírek je těsně před finišem. Film o dvojici mladých lidí, kteří se chtěli rozvádět a přitom zjistili, že se chtějí rozvést i rodiče jednoho z partnerů, střídá silvestrovská estráda na Nově.
Nejsi smutný, co? obrací se na svého muže paní K., která si svými jednohubkami získala vděk všech přítomných. Ten nepřesvědčivě vrtí hlavou. Následuje přípitek sektem: Hlavně hodně zdraví.
Kromě placeného personálu je po celý den v hospicu ještě další člen týmu - Petr Pastrňák, dobrovolník. Mladý absolvent Akademie výtvarných umění je jedním z třinácti lidí, kteří do hospicu více či méně pravidelně docházejí.
Jsou mezi nimi i příslušníci české šlechty. Bohnický hospic vznikl mimo jiné z iniciativy rytířského řádu sv. Lazara, který je v Čechách spjat se jmény Radslava Kinského a Václava Dohalského.
Přišel jsem sem poprvé před vánočními svátky, uvádí Petr Pastrňák. Bylo to poté, co se seznámil s knihami Elisabeth Kuebler-Rossové, specialistky na práci s umírajícími. Rád si nechávám vyprávět. Když je člověk těžce nemocný, směřuje k podstatným věcem, dodává.
Ředitel Heller poznamenává, že dobrovolníci představují pro lidi v hospicu přísun nových tváří a nových podnětů, což je vždy jen přínosné.

Doteky a slova
Personál v bohnickém hospicu má takřka neustále plné ruce práce. O svátcích tady navíc nejsou zrovna v nejpočetnější sestavě. Do toho se roznáší večeře - párky s toastovým chlebem.
Panu Š. se nevede dobře. A ani paní M. Postupující nemoc se u ní projevila i otevřenou ránou na hlavě. Překryla jsem to gázou, oznamuje na chodbě sestra ošetřovateli Jiřímu Baumannovi. Ten posléze v pokoji č. 212 jemně hladí paní M. po ruce a ptá se jí: Nechtěla byste se napít?
Později stavební inženýr a bývalý kantor sebekriticky konstatuje: Jsem takový rozdotýkaný, a dodává, že si na vřelé projevy musí venku dávat pozor. K této práci se dostal po zkušenostech s umíráním vlastních příbuzných. Víte, že ti lidé vás potřebují. Ta práce přináší pozitiva, poznamenává Jiří Baumann.
V těchto profesích se často mluví o pocitu vyhoření. Asi by tu nevydržel člověk trpící přílišnou empatií, protože by jej musel hluboce zasáhnout pohled na člověka, který mu odchází před očima, domnívá se Josef Heller.
Jiří Baumann k tomu dodává: Po nějaké době vznikne mezi klientem a ošetřovatelem určitý vztah. Když pak ten člověk v klidu odchází, ze srdce mu to přeju.

Smrt - věc neveřejná
A jak na zprávy o úmrtí reagují místní klienti? Prý pokývají hlavou, pokrčí rameny. Pokud se to vůbec dozvědí. Nevyhlašujeme nic veřejně, říká ředitel Heller.
V atriu, kde se slaví silvestr, se i v běžném dni během odpoledne fyzicky zdatnější klienti zastavují na kávu, čaj nebo na cigaretu. Když se nás zeptají, proč tady není pan ten a ten, řekneme, že nás opustil, že už tady není, dodává.
V bohnickém hospicu naposledy vydechne měsíčně kolem dvacítky lidí. Jedním krajním extrémem je případ, kdy zde klient stráví pouhý jeden den.
Na druhou stranu se zase stalo, že sem sanitka přivezla muže v preterminálním (předkonečném) stavu. V laskavém prostředí hospicu se zbavil úzkosti a jeho stav se natolik stabilizoval, že zde prožil ještě celé dva roky. Nejčetnější pobyty trvají deset až pětadvacet dnů. Zázrak, že by se někdo uzdravil, se ještě nestal, dodává ředitel Heller.

Ještě jednou: Hodně zdraví
Po osmé hodině večer večírek končí. V televizi právě běží scénka, v níž se dva agresivní staříci (Zedníček - Zounar) dohadují, kdo z nich je větší chudák a mrzák.
A víte vy vůbec, že mně mají brzy uříznout nohu? drží se televizní komici ve finiši pod límcem. Prosím vás, tělesné problémy, ale víte vy, že já jsem schi-zo-fre-nik? trumfuje jej kolega-herec do salvy (sestřihaného) diváckého smíchu.
Pan K. je již velmi unaven a jen stěží skrývá zívání, i když by rád zůstal. Paní P., která se chystala ještě jednou vrátit ke stolní společnosti kolem osmé hodiny, únavou usnula a již nedorazila.
Tak hodně zdraví v novém roce, přeje ještě jednou pan K. zbývajícím stolovnicím levou - jedinou volnou - rukou. Tak pojď, ty můj broučku, říká mu láskyplně, jako malému děcku, paní K. a odváží jej na vozíku do pokoje. Za chvíli je v atriu pusto a prázdno a silvestr se opět proměňuje v normální den . Jen ještě uklidit těch pár skleniček a talířků, jako po každém decentním večírku u televize.
Personál si pochvaluje, že se v hospicu podařilo navodit společenskou atmosféru, že se lidé setkali.

Nezemřel, odešel
A dál šlo vše svým řádem. V Třinci se patnáct vteřin po půlnoci (a místní lékaři si za časem stojí) narodilo jedné zdravotní sestře první české dítě nového tisíciletí. I v bohnickém hospicu se o silvestrovské noci naplňovaly boží zákony. Pár hodin po půlnoci zemřel jeden zdejší klient, akademický malíř pan Š. Vlastně nezemřel, ale odešel, jak se v hospicu říká.

Hospic sv. Lazara
Je jedním ze čtyř hospiců, které fungují v České republice. Jeho provoz byl zahájen 5. ledna 1998. Náklady na rekonstrukci bývalé ubytovny pro zaměstnance bohnické léčebny, které si vyžádaly 42 milionů korun, ze tří čtvrtin pokryl stát. Od té doby prošlo branou hospicu kolem šesti set klientů.
Jde stejně jako v dalších případech o nestátní zdravotnické zařízení, které je financované zdravotními pojišťovnami (dosud 475 Kč na den a lůžko a k tomu 20 Kč denně na léky), dále dotované ministerstvem práce a sociálních věcí (loňská dotace zde činila 1,3 milionu korun) a sponzorskými dary.
Klienti neplatí za léčbu, jejich příspěvek ve výši 220 Kč denně se vztahuje na nadstandardní ubytování. V každém pokoji je k dispozici telefon, polohovací lůžko, přistýlka pro příbuzného, prostorná koupelna s protiskluzovou podlahou.
Režim dne je uzpůsoben podle potřeb pacienta. Návštěvní hodiny jsou neomezené. Součástí budovy je i kaple sv. Lazara.
V současné době má hospic s kapacitou 26 lůžek dalších dvacet čekatelů. Naším základním kritériem je, že jsme zařízení pro terminální (konečné) a preterminální (předkonečné) stavy. Vycházíme přitom z lékařských zpráv, říká ředitel hospicu Josef Heller a dodává: Řada lidí si nás plete se sanatoriem.

Stěžejním cílem hospicové péče je zajistit co možná největší kvalitu zbytku života nevyléčitelně nemocného a zajistit mu důstojné umírání a smrt.
Základy moderní hospicové péče položila ve Velké Británii po druhé světové válce Cecilly Saundersová, která v roce 1967 založila St. Christopher Hospic. V USA byl první hospic otevřen v roce 1974. Dnes již existuje ve světě přes 2000 zařízení tohoto druhu.
V České republice zatím fungují čtyři hospice: sv. Anežky České v Červeném Kostelci, sv. Lazara v Praze-Bohnicích a v Plzni, Dům léčby bolesti s hospicem sv. Josefa v Rajhradě u Brna. Další hospicová lůžka jsou součástí brněnského Masarykova onkologického ústavu. Koncem ledna by měl být zahájen provoz litoměřického hospicu.
Předsedkyně Sdružení poskytovatelů hospicové péče ČR Marie Šamánková koncem listopadu po konferenci o domácí hospicové péči konstatovala: V posledních letech jsme v péči o těžce nemocné ušli obrovský kus cesty. Dříve leželi na šestilůžkovém pokoji odděleni od ostatních plentou a za tou plentou dodýchali. Nyní se snažíme člověku v umírání dát soukromí, pomoc, podporu a pochopení.

První dětský hospic
O vznik prvního dětského hospicu v České republice usiluje již několik let Nadační fond Klíček při motolské dětské onkologii. Od 1. září by mělo začít v Majovicích u Uhlířských Janovic ve středním Posázaví začít fungovat v opravené budově školy centrum pro setkávání rodin s onkologicky nemocnými dětmi, které bude sloužit dalším návazným činnostem tohoto nadačního fondu. Vlastní ošetřovatelská hospicová jednotka by měla vyrůst - pokud se podaří získat finance - do dvou let jako novostavba v sousedství školy.
Na rozdíl od hospiců pro dospělé, v nichž většina dospělých tráví poslední dny svého života, se dětské hospici soustřeďují na tzv. respitní (odlehčovací) péči. Znamená to, že nemocné děti a jejich rodiny přijíždějí na krátkodobé pobyty, během nichž si zde rodiče budou moci odpočinout od každodenního náročného ošetřování.

Zpět nahoru
Zpět na hlavní stránku